Žít beze spěchu

Představte si, že

je všední den odpoledne, procházíte uličkou supermarketu – snažíte se najít posledních pár položek na vašem seznamu. V obchodě je v tuto hodinu docela plno a vám se honí hlavou, co dnes ještě potřebujete udělat, až se vrátíte domů. Teď v dopravní špičce bude cesta trvat dýl... Konečně se blížíte k pokladnám a už z dálky sondujete, která fronta je nejkratší a kde mají nakupující nejméně naplněné košíky. A šup tam, než vás někdo předběhne...

A NEBO...

...se zastavíte, zhluboka se nadechnete, nahodíte veselý úsměv a stoupnete si do té fronty, kde to vypadá, že skejsnete nejdýl!

Tak to by vás asi nenapadlo, že? Mě taky ne.

Dokud jsem nepřečetla knihu Žít beze spěchu (v originále The Ruthless Elimination of Hurry) od autora jménem John Mark Comer.
Pohled-na-život-měnících podnětů je plná, tak je legrační, že mi v mysli tolik rezonuje právě tento obyčejný tip na to, jak se vědomě zpomalit během všední aktivity, kterou každý z nás musí vykonávat minimálně jednou za týden (pokud tedy nenakupujete pouze online).

Za tím nápadem je zároveň mnohem víc než jen samotné záměrně delší čekání. Za tím nápadem pro mě stojí výzva, abych přehodnocovala i všechno to, co dělám tak, jak se to zdá nejrozumější (často proto, že to tak prostě dělá většina lidí a na první pohled to dává smysl). Ano, když jsem se zbavila smartphonu, bylo to do určité míry taky trochu něco jako stoupnout si do té delší řady, ale od té doby jsem objevila několik dalších oblastí, ve kterých jít proti proudu dává víc smyslu než se nechat proudem unášet. A když jsem si to připustila, zaplavil mě najednou neobyčejný pokoj a radost s ním spojená. Například, když jsem se dopracovala k tomu, že moje děti nemusí nutně chodit do školky, i když se to zdá rozumné, protože to tak (v naší západní kultuře) dělá většina lidí. S rozhodnutím mít děti místo školky doma, přišla do naší rodiny nová dimenze svobody – otevřela se nám nová škála možností, jak naplňovat naše představy o tom, jak chceme aby naše děti vyrůstaly! Tomuto tématu se ale víc věnovat budu v jiném článku. 

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, kdy jsem se začala intenzivněji cítit pod presem času vs. úkolů, a uvědomila jsem si, že to přišlo až po narození dětí. Do té doby jsem byla víceméně pánem svého času. Ano, měla jsem daný rozvrh ve škole a potom pracovní dobu, ale zbytek času jsem si mohla naplnit, jak jsem potřebovala, takže jsem například mohla jít večer spát, kdy se mi chtělo. Dodnes se s manželem s úsměvem vracíme ve vzpomínkách k období, kdy jsme chodili do postele už okolo 19h a posclouhali audioknihy, protože jsme - doslova - nevěděli, co dělat..:D (Bylo to za covidu a já čekala první dcerku.) Teď si vážím chvil, které mohu využít podle svých potřeb, nebo dokonce (méně často) podle svých chutí. Nechtěla bych se vrátit do těch dob bez dětí, ale zároveň bych chtěla znovu zažít ten pocit, že mě nic nikam netlačí. Párkrát se mi podařilo k tomu přiblížit, ale stačilo málo a bylo to z dosahu. John Mark Comer ve své knize nahlíží na spěch v dnešním světě z mnoha úhlů pohledu, já jsem na vlně jeho myšlenek znovu a hlouběji začala hledat odpoveď na otázku, jak se spěchem a vnitřním neklidem s ním spojeným (více o tom v úryvku pod článkem) nakládat ve své pozici mámy, manželky a ženy v domácnosti?

Tohoto tématu jsem se konkrétně dotýkala v několika předchozích článcích (např. zde). Nejkonkrétnější odpovědí je pro mě stále kniha A Mother´s Rule of Life. Ne každému však radikální přístup prezentovaný autorkou sedne, nebo nějakou dobu trvá, než se v něm člověk dopracuje na takovou úroveň, aby to fakt fungovalo. Ani já jsem se tam zatím nedopracovala, i když už se v mém životě díky této knize mnohé efektivně změnilo. John Mark Comer mě nadchl, jak už jsem psala, zase novými impulsy, který ten základ, kterým pro mě kniha Holly Pierlot je, prohlubuje. A jak jsem psala úvodem článku, vytrhuje z určitých zajetých stereotypů, které nás nevědomky udržují v presu a stresu...

Ve kterých dalších oblastech nás John Comer vybízí jít proti proudu? To se můžete dočíst v jeho knize, kterou doporučuju všem nehledě na pohlaví, věk či vyznání. 

Dočtete se tam o:

• historii spěchu, u které vám ústa zůstanou otevřená dokořán

"A century ago the less you worked, the more status you had. Now it´s flipped: the more you sit around and relax, the less status you have."

• vlivu kultury uspěchanosti na naši schopnost soustředit se

"Usually we interpret treasure to mean our two basic resources: time and money. But an even more precisious resource is attention."

"Multitasking is the drive to be more than we are, to control more than we do, to extend our power and our effectivness. Such practise yields a divided self, with full attention given to nothing." (Walter Brueggemann)

• Ježíšově životním stylu a co z něj můžeme převzít my

"Jesus made sure to inject a healthy dose of margin into his life. It´s been said that margin is the space between our load and our limits. For many of us there is no space between our loads and limits.

• čtyřech praktikách vedoucích k eliminaci uspěchanosti ve vašem životě
  (nebudu prozrazovat)
  
  
• jak v celé pestrosti chápat a uvádět do praxe den odpočinku (neděli)

"What I really need is time to enjoy what I already have, with God."

"People who keep Sabbath live all seven days differently. That´s why the Sabbath is on day seven, not day three or four. It´s not a break in the week to rest up so we can get back to what really matters: work. It´s the climax, the apogee, what the entire week has been leading up to."

• prostotě (jednoduchosti, minimalismu) jako cestě ke svobodě a zaměření se na to, na čem nejvíc záleží

Hurry is not just a disordered shedule. Hurry is a disordered heart.

                                                                                                                                 (John Ortberg)

Poznámka pod čarou - dva výmluvné úryvky z knihy hovořící o tom, co v nás způsobuje spěch:

Cítíme skrytý pocit úzkosti, která málokdy - pokud vůbec někdy - odchází. Ten pocit, že jsme vždycky pozadu, že neustále hrajeme na honěnou, že nikdy nejsme hotoví.
Cítíme se vzdáleni sami sobě. Ztrácíme z dohledu vlastní identitu a poslání. Jsme vtahováni do spárů naléhavého namísto důležitého.