Skutečná cena

Je tu jedno téma, které mě nenechává chladnou. Není sice úplně úzce spojené s tématy mého blogu, ani jsem ho neprostudovala do takové hloubky, abych ho mohla popsat zcela dopodrobna a navrhnout uspokojující řešení problémů, se kterými se potýká. Přesto jsem se rozhodla publikovat o něm alespoň tento velmi laický článek, protože se týká nás všech i toho, jak k němu budeme učit přistupovat svoje děti.

Už před víc jak rokem jsem se začala více zajímat o to, z jakých podmínek pochází oblečení - ale i jiné produkty, např. hračky - které se prodávají v obchodech, ale zároveň u nás v republice nejsou vyrobené. Nebylo to poprvé, co ke mně přišel impuls se o to zajímat, ale nikdy dřív jsem do tohoto tématu nenakoukla tak hluboko jako tentokrát. Možná i proto, že teď už nekupuji oblečení a další věci jen pro sebe, ale také pro svoje děti. A možná i proto, že se cítím stále více zahlcovaná konzumní kulturou a nerada bych, aby do ní moje děti vpluly jako do něčeho přirozeného. 

A nechci teď mluvit jen o toxicitě věcí a o tom, jak si vyrábět všechno doma (na to mají blogy bio-eko mámy :)). Chci se spíš zaměřit na to, jaká je "skutečná cena" zboží, které se prodávají za kačku v obchodech jako H&M, Terranova, Pepco, Kik, Tiger, CaA, Tezenis, Deichmann a vlastně skoro všech, které u nás najdete. Čtete si občas cedulky, na kterých je u těchto produktů napsané "Made in..."? Nevím, jaké je skutečné procento, ale z mých osobních zkušeností je to z víc jak devadesáti pěti procent Čína, Bangladéš nebo Indie. 

Nedávno jsem na toto téma shlédla dokument The True Cost (z r. 2015), který to velmi otevřeně objasňuje: Velké oděvní firmy si nechávají zakázky vyrábět ve vývojových zemích, protože to jsou místa s nízkými mzdami, ve kterých buď vůbec neexistují nebo se výrazně nedodržují zákony chránící práva zaměstnanců. Vlády v těchto zemích potřebují ochod, který přináší zahraniční prodejci. Zároveň však stanovování ceny zboží není v rukou výrobců, ale v rukou těch, kteří ty produkty potom prodávají. Oni si určují za jakou cenu je chtějí prodat, tedy i koupit. 

A protože vláda nechce o zakázky přijít, snižuje mzdu svým dělníkům a ignoruje bezpečnostní podmínky, ve kterých jejich dělníci pracují. Nehledě na podmínky toho, jak by se mělo zacházet s přírodními zdroji.

Takže ženy, které šijí oblečení v továrnách v Bangladéši, si za den vydělají v průměru 50 Kč. 
(Pro zajímavost - podle https://cz.traveltables.com/country/bangladesh/cost-of-living/ 
si takový zaměstnanec nemůže ani dovolit dát jedno teplé jídlo denně v levné místní retauraci.)

V roce 2013 se v Bangladéši zřítila textilní fabrika Rana Plaza jen proto, že vláda ignorovala bezpečnostní podmínky, ve kterých zaměstnanci pracovali. Dům byl už dlouho plný puklin, na které se předem upozorňovalo, přesto tam museli jít. Při katastrofě zahynulo okolo 1000 lidí, mnoho dalších si nese trvalé životní následky.  

Ještě v 80. létech 20. st. u nás rozkvétal oděvní průmysl, po té, co se však v 90. letech otevřely hranice a začala sem proudit móda velkých světových firem, jejíž cena byla nižší, naše výroba tím začala strádat. V USA se ještě v 60. letech 20.st 95% oblečení vyrábělo tam, dnes jsou to už jen pouhá 3%. 

Podívejme se na pár konkrétních míst, odkud k nám oblečení dostává:

V INDII, například v oblasti Punjab, se vyrábí geneticky modifikovaná bavlna, na kterou farmáři musí používat čím dál tím víc pesticidů (funguje to totiž jako droga – na principu závislosti), které se samozřejmě dostávají do půdy, vody i ovzduší. Konkrétně v této oblasti trpí neobvykle vysoké procento lidí duševními onemocněními a rakovinou. V jedné vesnici zmiňované v dokumentu The True Cost bylo až 60 dětí s mentálním onemocněním. Ve stejné oblasti byla zaznamenána největší vlna sebevražd v dějinách, jejímiž oběťmi byli farmáři (konkrétně 250 000 farmářů za 16 let).

Další velmi postiženou oblastí Indie je Kampur, kde jsou továrny na "levnou" kůži. Každý den z nich odplavou miliony litrů toxické odpadní vody. Chrom, který tato voda obsahuje se dostává jak do zemědělství tak do pitné vody. Lidé zde trpí kožními problémy, necitlivostí končetin, nemocemi žaludku, žloutenkou a rakovinou jater. 
Na tomto odkaze najdete vypovídající fotky: https://www.featureshoot.com/2021/06/one-photographer-covers-the-brutal-cost-of-leather-production-in-india

Věděli jste, že móda je 2. největším průmyslovým znečišťovatelem na světě?

Obchodní řetězec H&M je 2. největší oděvní společností v dějinách. Oblečení, které se v jejích obchodech prodává, pochází z BANGLADÉŠE a KAMBODŽI. Když oděvní dělníci v hlavním městě Kambodži Phnompenhu vyšli s banery do ulic, aby bojovali za vyšší mzdu (chtěli v přepočtu okolo 3300 Kč/měs.), byli hrubě potlačeni ozbrojenci - několik jich přišlo i o život. 

I když na stránkách různých obchodů najdete prohlášení o zachovávání etických a ekologických kodexů, ve skutečnosti toto "zachovávání" nemá dosah až do míst primárních zdrojů těchto velkofirem.  

Tyto "megaznačky" totiž nezaměstnávají své dělníky oficiálně, ani nevlastní žádnou z továren, kde se "jejich" oblečení vyrábí. Mají tak vysoké zisky zatímco nemají žádnou odpovědnost za dopady nízkých mezd, katastrofy v továrnách a kruté zacházení s pracovníky.

Na stránkách H&M najdete například: 

"Jako velká globální společnost máme ODPOVĚDNOST vůči našim 132 000 zaměstnancům – ale také vůči 1,1 milionu pracovníků v oděvním průmyslu, které zaměstnávají naši dodavatelé.
CHCEME, aby se ke všem chovalo s respektem a aby všichni pracovali v bezpečném a zdravém prostředí." (Zde si všimněte formulace, s jakou se ze svých odpovědností umí pěkně vykroutit...)

Stejně jako mnoho jiných značek NEVLASTNÍME žádné vlastní továrny – místo toho spolupracujeme s více než 550 dodavateli první úrovně, kteří zastupují přes 960 továren, jež vyrábějí také pro jiné značky."

Zdroj: https://hmgroup.com/sustainability/fair-and-equal/working-conditions/

Hlavy těchto firem si uvědomují, že někteří lidé se zajímají o podmínky pracovníků oděvního průmyslu v rozvojových zemích, a tak se původ oblečení občas snaží nějak zakamuflovat, aby umlčeli špatné svědomí nákupčích.
Před nějakým časem mi známá řekla: "Víš, co jsem zjistila? Že v Pepcu prodávají i oblečení, které je vyrobené v EU." Moc jsem tomu neveřila, a tak když se ke mně jednou dostal kus darovaného oblečení ještě s cedulkou, kouknu na ni a úplně na konci dlouhého seznamu stojí "...EU." Když si to ale prohlédnete pořádně, zjistíte, že je tam cizojazyčně napsané: vyrobeno v Bangladéši, země dovozu: EU.

Nám už ani nepřijde divné koupit si věc na jedno použí, ale ještě generace našich rodičů (maximálně prarodičů) tohle nezažili. Oblečení donekonečna opravovali, aby se mohlo vynosit.
S novým kusem oblečení se kdysi prodával i kousek látky či knoflík na spravení. Dnes už si málokdo zašije díru v ponožkách. Je pro něj časově i finančně výhodnější koupit si ponožky nové. A pokud se přece jen pokusíte něco zašít, častokrát to stejně ani moc dlouho nevydrží. 

Kam ale směřuje oblečení, které jednou použijeme a zahodíme?

V Číně nebo Chile (ale i na dalších místech světa) jsou ohromné skládky oblečení, z čehož většina materiálu není biologicky rozložitelná. Kopy oblečení, které pošleme s dobrou vůlí na charitu, skončí na Haiti a lidé nevědí, co tam s tím.

No, a to jsem ani neotevřela téma zabývající se DĚTSKOU PRACÍ, která se týká téměř 11% celosvětové dětské populace (dle Mezinárodní organizace práce (ILO)). 

Článků se však o tom dá najít na internetu docela dost, např. na: www.humanium.org

A co my s tím? Můžeme v tomto směru něco změnit?

Jsou tu samozřejmě lidé, kteří se už mnoho let snaží s tím něco dělat, například vytvářet fair-trade řetězce. Ne všechny jsou však tak spolehlivé, jak se tváří. A zároveň se nezdá, že by s šířícím se povědomím o problematice oděvního průmyslu těchto obchodů ubývalo, vždyť je to tak dva roky, co se u nás objevily obchody Sinsay, což je jen trochu tmavší odstín šedi Pepca.

Přesto nemusíme házet flintu do žita. Máme několik možností, jak s tím pracovat. Vžyť pokud chceme něco změnit, musíme začínat u sebe a svých dětí. 

CO MŮŽEŠ DĚLAT TY

1. Mluvit o tom.
2. Zajímat se o to, odkud pochází produkty, které kupuji a pokud možno vybírat si lokální produkci (nebo produkci, která nepochází z rozvojových zemí).
3. Vyhýbat se ochodům tzv. rychlé módy a jiných odvětví (překvapilo by vás, jak toxické mohou být některé hračky či doplňky do domácnosti koupené například přes online shop Temu).
4. Nakupovat oblečení v secondhandech (tam už je ta toxicita obvykle alespoň trochu vypraná a nepodporujete otročinu, ze které oblečení pochází).
5. Nakupovat od tuzemských výrobců - je například mnoho maminek na mateřské dovolené, které šijí na zakázku a i když to stojí třeba o pár stovek víc, podpoprujete někoho místního a máte zpravidla záruku dlouhodobé trvanlivosti a netoxického materiálu.
   Spoustu dalších věcí se dá objednat například na fler.cz, kde většina výrobců vyhoví vašim konkrétním požadavkům.
6. Dvakrát zvážit, jestli to, co chcete koupit, skutečně potřebujete. Jestli to třeba nejde nahradit něčím ze zdrojů, které jsou v souladu s etickými i ekologickými zásadami.
7. Buďte kreativní. Vyrábějte doma a učte to své děti. Naučte se šít. Chápu, vyžaduje to čas a trpělivost, já sama nejsem zrovna typ na umělecké ruční práce, ale sem tam se do nějakého projektu pustit je nejlepší školou pro děti a psychohygienou pro náš uspěchaný životní styl.