Rok bez smartphonu

Je lehce paradoxní, že se pouštím do psaní tohoto článku v kavárně v centru Brna. Možná byste čekali, že ho spíš budu psát někde uprostřed lesa v jeskyni nebo na pustém ostrově? Ne, nestal se ze mě po roce bez smartphonu poustevník ani trosečník. Rozhodně preferuju les před městem, ale tam chodím raději s knížkou, s noťasem jsem to ještě nezkoušela a myslím, že se bez takového zážitku i obejdu. Ale asi vás bude spíš zajímat, jak jsem to ten rok přežila a jestli se v mém životě za tu dobu něco zásadního změnilo?

Odpověď na první otázku je lehká – myslím, že jsem to přežila bez jakýchkoli vážných následků a vyhovovalo mi to do té míry, že v tom hodlám POKRAČOVAT!

 S odpovědí na druhou otázku se rozepíšu trochu víc.

Nedokážu říct, jak zásadní změny můj rok bez smartphonu provázely. Řekla bych, že to spíš byly větší nebo menší posuny (někdy vpřed, ale někdy i vzad) a těžko říct, jakou roli v tom hrála samotná absence smartphonu a jakou ostatní faktory.

1. Nezanedbatelný posun vpřed vnímám v menší roztříštěnosti POZORNOSTI.
   Moje pozornost - zvlášť vůči dětem - není zásadně narušována zvenčí. Ne, že bych neměla při společné aktivitě občas tendence k něčemu odbíhat, ale nemusí se o mě přetahovat s tisíci podnětů přicházejících každou chvilku z nekonečné sítě lidí a informací, nemluvě o umělé inteligenci, která už fušuje prakticky do všech oblastí, ke kterým dosahují vlny internetu (a často i za ně) ať už to schvalujeme či ne.
2. Naučila jsem se, že opravdu NEMUSÍM mít fotku z každé aktivity, kterou moje děti podnikají, a je velmi osvobozující vědět, že tím nic neztrácím já ani ony, ani lidé, kterým neexistující fotky neposílám. (Jediný člověk, který si na to občas postěžuje, je moje maminka, která se ráda svými vnučkami pochlubí, ale vzhledem k tomu, že je s nimi v kontaktu každý den osobně, nepředpokládám, že by tím jejich vztah trěl...:) 
3. Ověřila jsem si, že nemusím všechno vědět nebo vyřídit hned, že spoustu věcí a jejich řešení POČKÁ.

4. Znovu jsem po delší době zakusila, že jak se jednou člověk z dobrých důvodů rozhodne pro nějaký radikální krok (jako například zbavení se smartphonu) a svému rozhodnutí je věrný, přináší to s sebou plody vedoucí často k DALŠÍM radikálním krokům, nebo někdy až skokům...A je to úžasně vzrušující! Na dalších řádcích se dozvíte, co tím myslím.
   

Pokračuji v psaní tohoto článku ve vlaku z Prahy, kde jsem zúčastnila konference domácího vzdělávání. Pere se ve mně pocit, že bych si měla dát od psaní blogu nějakou dobu pauzu s touhou sdílet s vámi mámami (ale i táty) mnoho dalších věcí. Během posledního roku jsem přečetla několik knížek (českých i amerických), které se domácím vzděláváním zabývají. Na začátku jsem netušila, jaké obzory mi to otevře, jak to promění můj pohled na školu jako instituci a na vzdělávání obecně. Myslím, že žijeme v tlusté bublině přesvědčení o tom, čím by dítě školou povinné mělo projít. Žila jsem v ní (obzvlášť jako vyučená učitelka) donedávna taky, ale teď už vím, že pro mě praskla, aniž bych věděla, kdy se to přesně stalo. Chtěla bych o tom sdílet víc a věřím, že to časem udělám, jen nevím, jakým způsobem. Prozatím chci jen říct, že vize domácího vzdělávání mě naplňuje novým nadšením ze života s dětmi. Domácí vzdělávání totiž není jen přípravou na nějaký budoucí život, ale je to žití života tady a teď, je to společný růst a ŽIVOTNÍ STYL celé rodiny. Není to "učení se něčeho, abys pak mohl dělat něco jiného." Je to jen jiný level učení, které probíhá už od narození v každé aktivitě života dítěte. Není to hledání a počítání chyb, je to dobrodružná cesta s výstupy i sestupy, kde obojí má smysl. 

Tak to byla 4 velká pozitiva (i s přílohou :D) života bez smartphonu.

To ale neznamená, že bych automaticky žila vyrovnaně digitální život. Pořád mám počítač a určitě ho otevírám častěji, než když jsem měla smartphone.

Aktuálně bojuji se dvěma oblastmi – první z nich jsou online nákupy, druhou hledání inspirace. Obojí má stejný zdroj a vzájemně se prolínají – ohromné MNOŽSTVÍ nabídek a RYCHLOST jejich dosažení.

Jak už jste možná poznali z mých článků, moc mě baví tvořit a zdokonalovat domov a vytvářet pro své děti (a celou rodinu) co nejlepší podmínky k jejich rozvoji a růstu duchovním i fyzickém. Inspiraci čerpám ze své představivosti, z knížek, ale i online. Moje představivost má svá omezení, knížky jsou jasně ohraničeny, ale online prostor funguje takovým způsobem, že je prakticky nekonečný, respektive přesahuje naši mentální i fyzickou kapacitu.  

A tak často, místo toho, aby nám online prostor dával rozlet, který od něj očekáváme, nás jeho možnosti spíše paralyzují.

U mě ta paralyzace probíhá zhruba následovně:

Dostanu nápad (třeba na nějakou tvořivě-vzdělávací aktivitu pro děti), chci se mrknout na internet na nějakou inspiraci, jak tento nápad efektivně - a pro děti přitažlivě - zrealizovat. Jeden nápad na pinterestu vede k dalšímu a za pár minut má člověk celý seznam toho, co k realizaci svého nápadu ?potřebuje?, aby to mělo šmrnc. S materiálem není problém, online se dá sehnat prakticky všechno. A tak házím věci do imaginárního košíku a přitom narážím (zvlášť v dětských nebo výtvarných obchodech) na další "úžasné praktické věcičky pro svoje dětičky" a říkám si: "Tak to tam taky přihodím, ať je to v jednom poštovným." A za chvíli: "Aha, když nakoupím ještě za 100 Kč, budu mít dopravu zdarma...A tak při hledání, co přihodím do košíku, narazím na další zajímavé věci a strávím v obchodě dalších 20-30 minut. Otázkou ale je, jestli těch 30 minut nebylo v onom dnu dražších než 100 korun, které jsem chtěla ušetřit.

Online nakupování je jeden z dalších fenoménů, se kterým se teprve naše generace učí zacházet. Když jsme byli malí obchody měly omezenou otevírací dobu, platilo se pouze cash a v kamenných obchodech. Člověk prostě nemohl utratit víc, než měl, ani brouzdat nabídkou dlouhé noční hodiny. A často nemohl ani koupit to, co hledal, natož najít tisíc dalších věcí, o kterých nevěděl, že by se mu mohly hodit. Proč tím tak najednou necháváme sebou zametat?

Za našeho dětství jsme s něčím, co jsme si přáli, museli počkat na zvláštní příležitost (Vánoce, narozeniny, apod.). Byla to výjimka, když nám naši něco koupili jen tak. Když to nadsadím, tak teď kupujeme věci "jen tak" denně a pak horkotěžko vymýšlíme, co si vlastně přejeme k Vánocům či narozeninám.

A co víc, zapomínáme, že úspěch kvalitní výchovy, vzdělání a spokojeného a úspěšného života obecně nespočívá na prvním místě v pomůckách a příslušenstvích. Ano, ty to mohou usnadnit a zpestřit, ale není to ten nejdůležitější faktor. Vždyť v historii lidstva vyrostlo tolik dětí ve vlivné a charakterní lidi a zdaleka neměly takové materiální možnosti a zajištění, jaké mají děti dnes. Ne nadarmo se říká, že všeho moc škodí. Připomeňme si například důležitost svobodné hry, o které mluví ve své knize manželé Danišovi. Nebo tak zanedbávanou potřebu dětí hrát si v obyčejném blátě, což zdůrazňuje Jan Kršňák ve své knize Digiděti.

Toto téma potřeby být materiálně vybaven na všech frontách taky úžasně vystihuje písnička od naší oblíbené americké kapely The Okee Dokee Brothers: Lighten Your Load.

Jsem dospělá ženská, měla bych být rozumnější a dostát nějakým předem daným časovým limitům, které jsem si na hledání nápadů a nakupování online dala, ale aktuálně jsem ve fázi, kdy mi to moc nefunguje. Jednoduše se nechám pohltit touhou po (v poslední době všude a ve všech pádech skloňovaném) dopaminu, který aktuálně sbírám ve formě realizování tvořivých nápadů pro svou domácnost i děti. Jak rychle člověk zapomíná na to, že má vlastně rozum a svobodnou vůli, které ho odlišují od všech dalších živých tvorů! Jakoby to tak ale někdo záměrně chtěl, jakoby to nebyl jen vedlejší efekt, ale maskovaný cíl všech těch reklam a nabídek okolo nás - pohltit nás, abychom zapomněli, kým jsme.  

V podobném duchu o tom mluví i kniha Having a Mary Heart in a Martha World (Joanna Weaver). Určitě znáte ten příběh z Bible o Martě a Marii, pokud ne, nalistujte (Lukáš 10, 38-42). Problémem Marty nebylo, že chystala, vařila, obsluhovala, ale že se tou činností nechala pohltit do takové míry, že nebyla schopná vnímat přítomnost Boha a čerpat z ní. A tak hrozilo, že ztratí směr i sama sebe. Když bychom však četli dál, viděli bychom, že Ježíšova výtka ji neodradila, ale naopak nastartovala nové odhodlání a důvěru v Jeho vedení.  

A to bych přála nám všem – abychom se nenechali možnostmi dnešní doby a svou každodenní aktivitou bez konce pohltit, ale abychom nástroje naší doby používali pro dobro tak, abychom si zároveň uchovali jasnou a silnou mysl založenou na pozorném a zdravém smyslovém vnímání a dobře směrovaném morálním životě (inspirováno úryvkem z knihy A Mind at Peace).