Intermezzo - Na cestě

Ve chvíli, kdy začínám tento článek psát, nemám popravdě úplně jasnou představu, o čem by měl být. Témat mi hlavou víří několik (v poslední době jakoby se mi v ní roztrhl pytel s novými impulsy), ale zároveň přemýšlím, kde se vlastně aktuálně v tom víru nacházím. Od spuštění mého blogu jsem vždycky psala o něčem, co pro mě bylo aktuální, v čem jsem sama objevovala cestu a zároveň co mně pomáhalo po ní jít. A psala jsem to nejen proto, že jsem vnímala, že to mám a chci sdílet, ale i pro sebe, abych si utřídila myšlenky, a jednou aby se jimy mohly inspirovat i moje děti. 

Z některých článků by se mohlo zdát, že mám věci ve svém životě pěkně pod kontrolou, ale lidi žijící v mé blízkosti (zvlášť moji rodiče :D) by vám řekli, že tomu tak není.

Ano, od malička jsem zarputilý snílek a skutečně si razím cestu za tím, o čem si myslím, že má smysl. A tak to je i v mém životě mámy teď. Neznamená to ale, že by všechno fungovalo tak, jak jsem si předtím představovala, nebo že bych se já sama neměla v čem zlepšovat. Přesto věřím, že Pán Bůh mi tuto zarputilost dal, abych ji využívala k dobrému a abych svědčila o tom, že za některé sny se máme skutečně bít – a ne sami, ale s NÍM po boku. A rozhodně bych nebyla tam, kde jsem, kdyby mi Bůh některé sny skutečně nepomohl naplnit a kdyby zároveň nenaplňoval ty své, o kterých já jsem neměla ani tuchy. Respektive jednou jsem někde slyšela, že 

to je Bůh, kdo nám do do srdce vkládá dobré touhy...jen máme občas o způsobu jejich naplnění jinou představu než On...

A proč tohle píšu? Abych vás povzbudila. Možná se jednou ocitnu v situaci, kdy budu potřebovat povzbuzení já od vás, ale aktuálně vnímám, že je několik oblastí (mj. i na základě vašich zpětných vazeb na mé články), ve kterých chci pozbudit já vás.

Tou první oblastí jsou vztahy v rodině, zvlášť v manželství. Musím uznat, že bez podpory mé rodiny bych rozhodně nebyla tam, kde teď jsem, a vím, že ne každý má v rodině vztahy, o které by se mohl tolik opírat. A že je to možná ten největší důvod, proč nejsou tam, kde by si přáli být - nemají, kdo by je v jejich snech podpořil, naopak je ta snaha jejich "blízkými" často i nabourávána. Pravdou ale je, že to rozhodně takto neměl Bůh v úmyslu. Jeho plán a sen pro rodiny je jednota, a veřte, že On podpoří jakoukoli vaši dobrou snahu, která k takové jednotě vede. Jen nesmíme zapomenout, že je nejdřív potřeba zbořit zdi, které jsme kolem sebe mohli vystavit neodpuštěním nebo jiným druhem zatvrzelosti v nás. Změna totiž vždycky musí vycházet od nás, to je věky stará pravda, kterou se často pouze snažíme ignorovat. Výstižně o tom mluví například Stormie Omartianová ve své knize Síla manželčiny modlitby, případně ještě víc do hloubky Elias Vella v knize Ježíš – lékař těla i duše.

Pokud tedy máte pocit, že se nemůžete posunot vstříc tomu, o čem sníte, a dokážete vyjmenovat celý seznam toho, co a kdo za to může, vyjeďte svým vnitřním pohledem až na vrchol seznamu a zeptejte se: "Co je jedna věc, ve které se musím zmenit já, abych mohl/a udělat první krok vpřed?" Může to být například jen svolení k tomu, aby Pán ten můj sen naplnil jiným způsobem, než jak si představuji já, že by se to mělo stát. S tím jsem právě hodně bojovala já, když jsem čekala na to, až potkám svého manžela. 

Mým snem odevždycky bylo vdát se mladá, abych mohla mít velkou rodinu. (Nevím proč, ale vždycky mi to přišlo jako vrchol pozemského štěstí, možná proto, že jsem si užívala mít tři sourozence a byla bych jich brala i víc). Na gymplu jsem sice měla jeden pěkný vztah, ale oba jsme vnímali, že to z nějakého důvodu není ono a v dobrém jsme se nakonec rozešli. Kdybych v té době tušila, že toho pravého potkám až za 10 let po tomto vztahu, tak by mě to asi pěkně vydeptalo a ztratila bych veškerý elán do těch nastávajících deseti let. Naštěstí jsem to však nevěděla, a tak Bůh mohl těch deset let "čekání" použít ke spoustě jiných úžasných věcí, které by se neuskutečnily, kdybych se vdala třeba už v devatenácti. A i když jsem v tom čekání zažívala i perné chvilky, stálo za to - stálo si na toho pravého počkat! A sice už nebudu mít sedm dětí, jak jsem o tom vždycky snila, ale Pán těch deset let mé zdánlivě nevyužité plodnosti využil k jiným způsobům přinášení plodů, z nichž některé z nich mohu doposud zakoušet já a některé snad mohli zakoušet druzí. A myslím si, že tak to může být se sny ve všech dalších oblastech našich životů...

Pro odlehčení tématu a pro zasmání - nedávno se mě moje nejstarší dcerka ptala, jestli budeme mít deset dětí, tak jsem jí vysvětlovala, že to bych musela být mladší, že to už nestihnu...A ona na to okamžitě reagovala: "Ale svatá Alžběta..."

Takže to vidíte, už i pětileté dítě ví, že u Boha není nic nemožné (i když na výchovu deseti dětí, přiznávám se, bych fakt neměla, myslím si, že ani těch sedmi – a to Bůh moc dobře věděl...)

Aniž bych to plánovala, postupně jsem z první oblasti (vztahy v rodině) prošla i jinými, které jsem při zmínce té první, měla v mysli, a asi ani není potřeba je konkrétně vyzdvihovat. Věřím, že každý si v mém sdílení najde, co potřebuje. 

Tak...myslím, že tohle bylo takové intermezzo mezi mými články. Příště bych chtěla pokračovat v tom, co mě aktuálně popohání dál v mém boji o žití naplno tady a teď!

Na závěr jedna myšlenka, která mě zaujala při nedělním kázání:

"Nejhorší není víru ztratit, ale mít víru, od které už nic nečekáme..."