První měsíc bez smartphonu

DEN D

7.10.2025 jsem měla naposledy zapnutý svůj smartphone. Svým přátelům jsem rozeslala zprávu, která začínala takto: "Ahoj! Tohle je poslední zpráva, kterou píšu přes WhatsApp - nelekej se, neumírám, naopak - rozhodla jsem se ŽÍT VÍC tady a teď - BEZ SMARTPHONU!..."
Měla jsem pocit, jako bych všem oznamovala, že jsem vážně nemocná...
Když ten večer holky usnuly, sedla jsem si v kuchyni ke stolu a jen tak přemýšlela o tom, co jsem právě "provedla." Manžela jsem pozvala na skleničku limoncella, byla jsem ráda, že můžu někomu nahlas říkat, co mi běží hlavou. Přemýšlela jsem, jak nejvýstižněji popsat ten pocit, který jsem v sobě měla, a pak jsem na to přišla: Bylo to jakobych do té doby měla v uších sluchátka s hudbou, jejíž hlasitost a repertoár jsem mohla ovlivňovat jen částečně a musela jsem denně fungovat s jejím zvukem v pozadí. Ten večer ale jako by mi někdo najednou odstřihl od těch sluchátek šňůru...

PRVNÍ DEN BEZ SMARTPHONU

Byl to jeden z nejlepších dní za poslední dobu! Proč? Měla jsem pocit, jako bych se probudila s nově nabytou dimenzí svobody. Po emočním vypětí předchozího dne jsem najednou zakoušela naprostý pokoj. Vůbec jsem neměla nějaké nutkání kontrolovat svůj nový "staromódní" telefon, naopak, ani trochu se mi na něj nechtělo koukat. 

Co bylo nejsilnější? Alespoň pro ten první den zmizela potřeba toho hodně stihnout "vyřídit" – neměla jsem přehled o tom, kolik mi těch dní došlo emailů, dokud jsem další den nezapla noťas, nikdo po mě nic nechtěl, došla mi maximálně jedna smska. Ne že bych nemusela nic dělat, zrovna to dopoledne jsem musela do města, ale tentokrát (ve svém čerstvém nadšení ze smartphonového detoxu) jsem se jeho ruchem a nabídkami nenechala pohltit jako obvykle. Prostě jsem šla jen za několika drobnými naplánovanými záležitostmi. Udělala jsem si dostatek času zajít na mši svatou, i si popovídat s kamarádkou, kterou jsem náhodou potkala, aniž bych měla pocit, že nestihnu, co je potřeba...

To však neznamená, že by mi to automaticky (jen proto, že jsem vypla smartphone) zůstalo i do dalších podobných situací. Návštěva města o tři týdny později vypadala úplně jinak – to jsem s sebou měla dvě mladší dcerky zatímco ta nejstarší byla ve školce, a byla jsem přesvědčená, že ideálně "musím stihnout vše na seznamu" do 12, abych nejstarší dcerku vyzvedla včas. Takže jsem tu prostřední pořád popoháněla, zatímco ona si spokojeně vykračovala rušnými ulicemi a netušila, na co se koukat dřív, přitom si pochutnávala na kukuřičních křupkách. Dokonce se chtěla zastavit do kostelíčka, ale já jsem jí "odbyla" s tím, že tam půjdeme večer...A večer jsme nakonec nešly kvůli jiným komplikacím, a tak jsem si nakonec svůj uspěchaný postoj dost vyčítala a věděla jsem, že se mám hodně co od své ani ne tříleté dcerky učit...

Vrátím se ale ještě k tomu prvnímu dni, protože ten měl velký vliv na to, že jsem začala postupně přehodnocovat priority ohledně toho, co skutečně musím či nemusím v jednom dni stihnout a jak ono "stíhání či nestíhání" může náladu dne (i lidí se mnou ho žijící) radikálně proměnit...

K večeru (prvního dne po vypnutí smartphonu) jsem holky vzala na kola. Zůstaly jsme venku až do tmy, neměla jsem potřebu někam je honit, protože jsem se prostě sama nehonila a vyloženě jsem si to rozhodnutí užívala.
Jak jste jistě pochopili z mého sdílení dvou různých dnů ve městě - ne že by mi to pohodové nastavení automaticky zůstalo i pro další dny, špatné návyky nezmizí ze dne na den a nové se nevybudují z hodiny na hodinu (ani pouze tím, že člověk zruší smarthone), ale byla to pro mě taková lahodná ochutnávka toho, jak může vypadat den mámy, která svou pohodovost jen nepředstítá.

Když jsem se pak další dny k tomuto prvnímu dni bez smartphonu vracela v myšlenkách, uvědomila jsem si jednu zásadní věc:  

TAKHLE jsem si to přece vždycky představovala, když jsem snila o mateřství!

Na mysl mi přišla jedna konkrétní vzpomínka: Ve druháku na vejšce jsem pravidelně každý pátek hlídala dvouletou holčičku. Jednoho podobného podzimního dne jsem ji vzala v kočárku na procházku do lesa. Doteď si pamatuju tu scénu: šly jsme pěšinkou zasypanou barevným listím, dožluta zbarvené stromy prosvěcovalo sluníčko a vzduch voněl vlhkým listím a dřevem. A já jsem si říkala, jak moc se těším, až takhle jednou povezu v kočárku svoje dítě – budu si užívat každý moment ještě intenzivněji!
A jaká je skutečnost? Určitě byly procházky, které jsem si takto užívala, zvlášť když jsem hrdě vezla kočárek s nově narozeným miminkem. Ale u víc jak poloviny procházek mi hlavou běželo: "Tak už konečně usni, ať stihnu uvařit oběd, odepsat na emaily, zapnout pračku, udělat online nákup..." 

Smartphony náš životní styl neskutečně zrychlily – nemusíme prakticky chodit do banky, na pojišťovnu, ani na jiné úřady a čekat tam ve frontách, téměř všechno se dá vyřídit přes internet...
a tím pádem se od nás očekává, že za jedno dopoledne stihneme vyřídit mnohokrát víc věcí, než byl člověk schopný před 15 lety. A to se přenáší i na maminky na mateřské a potežmo děti... 

A pak jsme v myšlenkách neustále o krok dál, než kde ve skutečnosti stojíme nohama...

Je pro mě docela výzva jen tak sedět na koberečku vedle svých dětí a hrát si s nimi bez přerušení třeba jen pouhých 15 minut – mám tendence neustále někam odbíhat (vytáhnout prádlo z pračky, zalít umírající kytku, které si zrovna všimnu, utřít vrstvu prachu na klavíru, uložit do skříně povalující se sukýnky, dát si svačinku, atp...) 

Tohle ale není životní styl, ke kterému chci vychovávat svoje děti...vždyť k tomu přirozenost dítěte ani není stavěná. Vybavujete si nějakou činnost, kterou jste jako malí vydrželi dělat hodiny a nechtělo se vám od toho odejít ani se najíst? Byli jste tak zabraní a spokojení. Byli jste v tom naplno a neměli jste v tu chvíli ani výčitky, že byste ten čas měli trávit jinak? My jsme například s bráchou trávili celé hodiny stavěním legových městeček. To je přirozené nastavení dětí, které vyvěrá ze schopnosti žít naplno přítomným okamžikem. To je na dětství jedinečné, ale zároveň to není něco, k čemu bychom nemohli směřovat i my dospěláci. Jen je potřeba nastavit si podle toho priority a pomocí malých krůčků (drobných změn v životním stylu) se k tomu dopracovat. 

I tyto myšlenky jsem jeden večer sdílela s manželem. A on na to: Cíl máš, jaké 3 cesty si zvolíš, aby ses k němu dostala?

Odpověď se ve mně postupně vyvíjí a ráda ji s vámi budu sdílet, jak ji dotvořím

A CO VÍC?

Ještě vás určitě bude zajímat, jestli přišla v tom prvním měsíci chvíle, kdy bych si řekla: "Ach, kéž bych teď u sebe měla smartphopne!" Upřímně – nepřišla. Jediná situace, kdy něco podobného řekl můj manžel (který nemá smartphpone o víc jak rok dýl než já), byla, když mi musel volat, abych si otevřela na PC mapy a navigovala ho podle nich do autoopravny, kterou hledal. Takže už víme, co si budeme přát k Vánocům – autonavigaci! :)

Taky jsem si potvrdila, že věcí, které jsem musela vyřešit "hned teď" a zapínat kvůli nim počítač, bylo ve skutečnosti za ten měsíc asi tolik, kolik jsem jich měla potřebu řešit "hned teď" v jednom dni (max ve dvou), když jsem měla smartphone.