První kroky ke svobodě

Od okamžiku, kdy jsem jasně řekla "ANO – chci být bez smartphonu" po jeho skutečné vypnutí vzala moje praktická (ale i psychická) příprava asi 3 měsíce. (Tak dlouho mi ani netrvalo poznat, že jsem potkala toho pravého, když jsem poznala svého budoucího muže :D) Máte pocit, že to zveličuju? Věřím, že jsou lidi, kteří takové "banální" rozhodnutí zvládnou ze dne na den, ale já jsem nevnímala, že by to byl způsob, kterým to mám udělat já. Narovinu jsem si přiznala, že potřebuju alespoň to léto. Jak vypadaly moje první kroky ke svobodě?

Kromě WhatsAppu, o kterém jsem psala v předchozím článku, jsem mobil nejčastěji používala k vyhledávání informací. 

"Kolik je v přepočtu 8 oz na gramy?" "Kde bych mohla koupit A2 mlíko za nejlepší cenu?" "Už je na cestě balíček, který jsem nedávno objednala v eshopu?" "Co to ještě bylo na tom seznamu na příměšťák?" "Jak dostat plíseň z brčka?" "Do kdy dnes doktorka ordinuje? "Je ok, že se chce moje čtyřleté dítě učit číst?" a mohli bychom pokračovat...

Když vás napadne otázka, na kterou neznáte odpověď, máte několik možností, co v tu chvíli udělat, tady jsou:

• někoho se zeptat
• podívat se do "moudrých knih"
• neřešit to/nějak se bez odpovědi obejít
• hned to "vygooglit" (na PC či smartphonu)
• zapsat si to a zjistit později (pokud to nehoří)

K jakému řešení se nejčastěji přikloníte? No, já jsem nejčastěji sáhla po mobilu, i když to třeba vůbec nehořelo. 

Ale mobil byl na dosah a ze zvyku po něm člověk často sáhne, aniž by přemýšlel, jestli je to v tu chvíli ideální či nutná volba. A to mě na tom začalo hrozně štvát.

Copak nedokážu prožít den bez toho, že bych si nutně potřebovala zjistit nějakou informaci? Nemohla bych častěji zapojit svůj selský rozum, i když výsledné řešení třeba nebude dokonalé? 

Tady jeden příběh z mého života, kdy mi "zjistit odpověď hned" bylo spíš ke škodě než k užitku: Po porodu třetí dcerky jsem se cítila hodně špatně. Nahromadilo se jedno k druhému, hlavně ty hormony..., maminky budou vědět, o čem mluvím. Nicméně jsem především měla docela intenzivní potíže s dýcháním. Zhruba týden po porodu jsme jeli s dcerkou na první kontrolu k doktorce. Po kontrole jsme se ještě museli stavit v obchodě. Byl se mnou manžel, a tak vzal dvě starší a šli nakupovat společně. Já jsem s miminkem čekala v autě. Když jsem tam tak čekala, zase mě přepadl ten pocit, že nemám dost vzduchu. Začala jsem si říkat, že to je divné, že už by to s porodem souviset nemělo, a tak jsem zapla data a začala googlit, zadala jsem něco jako: "potíže s dýcháním po porodu." V češtině jsem nic moc nenašla, a tak jsem to zkoušela ještě v angličtině, a narazila jsem na případ nějaké maminky, co taky měla potíže s dýcháním po porodu – přečetla jsem si její anamnézu i se závěrem, že do pár měsíců umřela...No, tak co si myslíte, že se mnou takový článěk týden po porodu mohl udělat? Rozhodně mi nepomohl...

Určitě jsou otázky, které je prostě nutné zjistit si hned, ale řekla bych, že většina z nich minimálně počká. A tak mým prvním krokem k osvobozování se od "závislosti" na okamžitých informacích bylo, že jsem si z lednice udělala poznámkový blok a plánovač s několika magnetickými vychytávkami. Proč z lednice? Je tak nějak nejrychleji po ruce a ta magnetičnost je dost praktická :). 

Více o tom najdete v mém prvním článku v sekci Máminy vychytávky.