Proč intuice nestačí?

Už v minulém článku jsem si kladla otázku, proč rodičovství nejde tak přirozeně, jak jsem si představovala, respektive proč na výchovu dětí nestačí moje intuice? Zvlášť proto, že si myslím, že mě rodiče nevychovali vůbec špatně a na své dětství vzpomínám ráda. Proč mám tedy pocit, že mnoho z výchovných (zvlášť "kázěňských") principů, které používali moje rodiče, nějak nepřináší to, co bych od nich čekala?

První, co mě napadlo, jsou podmínky, v jakých byli vychovaní naši prarodiče, naši rodiče, v jakých my a v jakých jsou aktuálně vychovávány naše děti. Podmínky všech čtyř generací se diametrálně liší. Moji prarodiče vyrůstali za válek, moji rodiče za okupace Sověty, s mou generací 89 přišla najednou svoboda a s ní postupně spoustu změn, zvlášť ve volnosti pohybu a přístupu ke zboží (dnes už se dá sehnat prakticky cokoli, na co si člověk pomyslí). 

Ale jedna z nejradikálnějších změn přišla, když už jsme my za sebou meli základku.

A to smartphopny s všudypřítomným internetem v rukou jak dospělých tak dětí. A s tím ohromné ZRYCHLENÍ všeho.  

Před asi dvěma dny, když už děti spaly, jsem si sedla hladová ke stolu, že si dám před spaním alespoň mléko s kukuřičnými lupínky. Mozek už byl dost vyždímaný, a tak jsem bezmyšlenkovitě četla, co je na obalu lupínků. A narazila jsem na něco, co výše popsané změny dokonale vystihuje:

Několik inspirujících knížek o výchově, které se mi v posledním roce dostaly do ruky (viz ♣ pod článkem), klade důraz na to, jak je pro výchovu dětí stěžejní, aby se na sebe dítě a rodič cítili VZÁJEMNĚ NAPOJENÍ. To je podle nich základem úspěšné výchovy. 

Různí autoři potřebu napojení (dítěte na rodiče) nazývají různě - Dr. Ross Campbell: naplněná citová nádrž ("emotional tank"); Lawrence J. Cohen, Ph.D.: naplněný hrnek ("cup"); Dr. Laura Markham: napojení ("positive connection") – tento termín nejlépe vystihuje, že jde o oboustrannou záležitost.

Každý z těchto autorů nabízí různé cesty k dosažení tohoto naplnění či napojení, všechny se  nějak doplňují, případně překrývají, ale jedna je u všech totožná, a to:  

soustředěná a nedělená pozornost rodiče na dítě

("focused attention" – Campbell).

Sama na svých dětech zakouším, jak moc v tom je pravdy. Zároveň si uvědomuju, že moje rodičovská generace si s dětmi hraje mnohem víc než to bylo zvykem za dětství mých rodičů. Jak je možné, že slyšíme snad častěji než dřív o různých výchovných či psychických problémech dětí a neustávajících stížnostech, jak děti neposlouchají ani doma ani ve škole? Těch faktorů je samozřejmě víc. 

(poznámka pod čarou: Kdybyste se na to zeptali AI, možná by vám vyplivla celou řadu. Já se s ní ale nekamarádíčkuju a užívám si toho, že ještě můžu mít na věci svůj názor založený na vlastních zkušenostech a úsudku, jelikož mám obavu, že brzy budou lidé jako jediný brát v potaz "názor AI." Ale to jsem trochu odbočila, to si necháme na jindy...) 

Jaký faktor tedy vidím já jako stěžejní? 

Vraťme se k "reklamě" na kukuřičných lupínkách: "většina z nás nestíhá/ každá minuta je drahá/ co máte nejraději." 

Tedy akutálně žijeme v době, kdy je prostě normální (zdá se až nevyhnutelné) toho za jeden den stihnout co nejvíc a zároveň balamutit ("levnými" potěšeními) naše tělo, aby nemělo pocit, že je toho na něj moc.

Zdá se, že tu jde víc o kvantitu než o kvalitu. Dřív prostě nebylo možné (a nikdo to od druhých ani neočekával) stihnout toho tolik za jeden den. 

Dřív (a ne tak dávno) lidi prostě v daný okamžik dělali to, co dělali:

škrabali zeleninu na polévku – tečka – jeli vlakem, případně u toho četli noviny – tečka – krmili dítě, případně více dětí – tečka – řezali dřevo – tečka – zašívali děravé ponožky, případně si u toho s někým povídali – tečka 

DNES?

Krmím dítě, u toho poslouchám podcast, u toho okřiknu druhé dítě, u toho mávnu na třetí, když odchází do školy, u toho píšu zprávu na telefonu, u toho zapnu myčku, u toho mrknu na video na tiktoku, u toho zplatím online nákup, u toho hodím děravou ponožku do koše (přijde někdy tečka?)

V který z těchto vyjmenovaných momentů se na své dítě/děti napojuji a zároveň mu dávám prostor, aby se napojilo ono na mě? Vím, že můj příklad je extrémní, ale zároveň není od reality úplně vzdálen. Vidivám maminky, které jsou na mobilu, když kojí, nebo když uspávají dítě v kočárku. Možná si říkají: "Teď konečně mám prostor odepsat/přečíst si ten článek." (Netvrdím, že já jsem to nikdy neudělala...) ALE kdy jindy mají zároveň tak přímočarou příležitost být se svým dítětem v očním kontaktu? Jiří Halda ve své knize Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat pojednává o tom, jak je oční kontakt pro vývoj dítěte důležitý a jak u nich nedostatek očního kontaktu může být příčinou chování, které se podobá chování dítěte s poruchou autistického spektra (s. 32). A to je jen jeden z příkladů.

Abych se dostala k nějakému závěru, posdílím s vámi ještě tyto dvě osobní zkušenosti: 

Jaké jsou moje nejhezčí vzpomínky na dětství? Rozhodně ty, kdy jsme trávili čas společně celá rodina. V hlavě mi utkvěla třeba tato:
Je podzim – všichni (děti i rodiče) jsme na zahradě a hrabeme listí. Tedy ani to není primárně hra, naopak práce, ale děláme ji společně a u toho může být i legrace - třeba když do kupek listí skáčeme, nebo když nás tatínek sveze v kolečku, nebo když se začneme honit/schovávat. To jsou chvíle přirozeného napojení, které zůstávají v člověku po desítky let. A v paměti nejen pro ten emoční nádech, ale i proto, že pozornost, kterou jsme věnovali naší společné činnosti - a během ní i jeden druhému -, nebyla přerušovaná žádnými technologiemi, které by nás unášely jinam v prostoru i čase. Dnes, kdybychom celá rodina pracovala společně na zahradě, by už někdo z nás vytahoval telefon, aby to "zdokumentoval" a mohl rozposlat na WhatsAppu...Tehdy jsme měli maximálně pevnou linku a foťák s filmem nikoho k hrabání listí vytahovat nenapadlo. 

A teď příklad z dnešního dne, od něhož jsem ani nečekala, že mi tak nahraje do karet rozpracovaného článku. Je o tom, jakou má i malá chvilka nedělené pozornosti sílu k napojení (a to i u dospělých)
Manžel vzal dvě starší dcerky na výlet, ta nejmladší mi usnula v kočáru a já už se chystala, že si dám nohy nahoru. Pak mě ale napadlo: "Mohla bych se alespoň zeptat maminky /která bydlí pod námi/, jestli něco nepotřebuje, vždyť strávila celé včerejší odpoledne zašíváním oblečení vnuček /já jsem na to levá../. A samozřejmě, že s radostí mou nabídku přijala: "Jééé, dělám dnes velký úklid - nevytřela bys mi prosím ložnici? To by mi fakt pomohlo." Široce jsme se na sebe usmály a já hned cítila, jak se začínají sesunovat překážečky, které mezi sebe občas stavíme při střetech názorů (paradoxně zvlášť na výchovu dětí :D). Potlačila jsem chuť spát a vrhla se na vytírání. Když jsem pečlivě vytírala za postelí, začal na mě padat sloup krabic překrytý ručníkem, a tak volám: "Pomóc, něco na mě padá." – nechtěla jsem, aby se to celé sesunulo a vysypalo. Maminka přiběhla a asi dvakrát se zeptala: "Kde seš?" protože mě pod ručníkem skutečně zprvu neviděla. Přitom to byla schovka, kterou by vymyslela moje tříletá dcera a babička by musela nějakou chvíli hrát, že ji nevidí. A tak jsme se od srdce zasmály – a hle – další napojení – dospelé dcery s mámou babičkou...při uklízení :). 

Jak mnoho je jí potřeba, ale jak málo k ní stačí - NEDĚLENÁ POZORNOST

Rozhodně netvrdím, že to je všechno, že nic jiného už k úspěšnému a zároveň uspokojivému rodičovtsví nepotřebujete. Spíš jsem tím chtěla vyjádřít, že to je něco, čeho se mezi tím vším ostatním v západní společnosti extrémě nedostává. A vlivem tohoto nedostatku pak nefunguje ani to ostatní, od čeho bychom předpokládali, že fungovat bude...Ano, i naše intuice je tím - dle mého názoru - oslabená. 

♣ zvlášť How to really love your child (Ross Campbell) a Calm Parents, Happy Kids (Dr. Laura Markham)