Foťák a kamera aneb Čí čočkou se koukáme na svět?

Tentokrát začnu příběhem, tedy mou osobní zkušeností:
Na začátku léta u nás byly hody. Všichni jsme se šli podívat na taneční besedu. Našim hokám se krojovaní tanečníci moc líbili a neustále se chtěly přidávat k tančení. A mě napadlo: Měla bych udělat video a poslat manželově rodině, ať vidí, jak se u nás na vesnici žijí tradice. A tak jsem začala besedu natáčet - v té době - na smartphone. Dcerky se mě pořád chytaly za ruce a chtěly, abych se k nim přidala a tančila s nimi, já jsem se však snažila dokončit video. 

Později jsem přemýšlela, jestli by mi nepřineslo větší potěšení, kdybych mobil odložila a raději si s holkama zatančila.

Možná i pro ně by to znamenalo víc než pro Granny a Grandpa skouknout video tančících neznámých lidí v barevných oblečkách...Vždyť něco podobného by se dalo najít i na youtubku...

Taky bych se na to mohla podívat z druhé strany mince: kolik mi na mobil chodilo fotek a videí (ať už někoho známého nebo neznámého) a kolik jsem jich měla trpělivost skutečně shlédnout...? A kolik jich vlastně zůstává v éteru netknutých, proměněných pouze v nálepku "ztracený čas"?

A tady ještě jedna podobná story:

Byl večer a holky se chystaly ke spánku. Ta mladší už byla v pyžamu, a tak šla do pokojíčku, ale místo do postele si stoupla ke stolku s duplem a začala si hrát. Ta starší přicupitala z vany zabalená v ručníku a začala poskakovat okolo. Já jsem (už docela vyčerpaně – tehdy krátce před porodem třetí dcerky) seděla na posteli jedné z nich a čekala na chvíli, kdy se budeme moct společně pomodlit večerní modlitbu. Manžel mezitím vybíral knížku ke čtení na dobrou noc. Když ale viděl, že se k četbe hned tak nedostane, natáhl se unaveně na jejich kobereček a zavřel oči. Byla to vtipná podívaná – vyřízený tatínek v kontrastu s neutuchající energií jeho princezen poskakujících okolo, jako kdyby nebyl večer ale ráno. 

Hned mě napadlo, že si skočím pro mobil a tu vtipnou scénu vyfotím, pak jsem se však zarazila a řekla jsem si:

Ne, nikam nejdu, z fotky v tomhle světle by stejně nic nebylo, holky by to akorát rozptýlilo a pokazila bych tím atmosféru... Raději zůstanu sedět, kde jsem, a nasaju ty pěkné idylické chvíle do svých vzpomínek...A tak jsem dál zároveň pobaveně i dojatě sledovala tři z nejdražších pokladů mého života. 

A pak je tu ještě třetí úhel pohledu na místo foťáku a kamery v našich životech. Nevím, jak za vašeho dětství, ale za mého jsme často chodili do přírody bez jakýchkoli technických vymožeností. Já si doteď uchovávám nadšení pro daleké výhledy. Vždycky jsem měla ráda výstup na nějaký kopec nebo rozhlednu, ze kterých jsme si užívali rozhled do nekonečna. Když už s sebou tatínek náhodou měl foťák, tak jsme udělali "vrcholovku," foťák se schoval a my jsme si při ukusování chleba se sýrem dál užívali výhledy nebo prozkoumávali nejbližší okolí.
Dnes málokdy na takových místech vidím někoho, že by se jen tak koukal do krajiny. V "lepším" případě krajinu fotí a pak se na ni dívá na obrazovce smartphonu a zbytek času stráví "sdílením krajiny" přes sítě. V tom horším případě se ke krajině postaví zády, nastaví telefon na selfíčko a sdílí své šťastné úsměvy z toho, že má cool fotku. Cestou zpět pak kontroluje, jaké mu na fotku došly reakce...

Jak chci, aby se na svět zvykly dívat moje děti?

Co pro ně bude jednou "normální" – vidět realitu na prvním místě zprostředkovaně nebo napřímo? 

A v neposlední řadě bych byla ráda, aby moje děti zakoušely, že se na ně s potěšením dívám i ve všedních denních situacích a mou reakcí na každý jejich úspěch nebo roztomilý pohled není to, že před sebou uvidí místo mých očí čočku smartphonu...

Jak jinak tvořit, uchovávat a sdílet vzpomínky?

• Na chodbičce propojující všechny místnosti našeho bytečku máme poličku s názvem: MEMORY SHELF - na ní stojí digitální foťák, kniha s nadpisem Vzpomínky a pero. Do knihy zapisujeme zvláště vtipné hlášky dětí, ale sem tam i nějakou vzpomínku, která se nedá jen tak zachytit na fotku nebo by jí to dokonce bylo na škodu (jako v mé zkušenosti zmiňované výše).

• Když chci s někým sdílet fotky, můžu to udělat třeba přes email, cloud či jinak (možností je na internetu spousta). To, že je nemůžu sdílet hned, jak je vyfotím, je podle mě k dobru: prožiju pěkný moment až do konce, nedělám milion fotek jen proto, abych je mohla hned někam posílat, mám čas si rozmyslet, co skutečně sdílet chci a mohu to udělat způsobem, kterým druhé upřímně potěším (Nedávno jsme třeba s dcerkou poslaly dopis její tetě a fotku o události, o které jsme v dopise psaly, jsme přiložily vytisknutou).

• Ale nejradši fotky, které stojí za to, prostě vytisknu, zarámuji a daruji jako dárek nebo pověsím na zeď někde v domě.

• Dětem tvořím fotoknihy, které si rády donekonečna prohlížejí jak samy tak s druhými a povídají si o tom, kdo je na fotkách, co prožily, smějí se tomu, jak vypadaly jako miminka...

• Všem dcerkám jsem založila krabici na "poklady", kam jim ukládám výjimečné předměty (cedulku z porodnice, otisky ruček a nožek z prvních dní života, první šatky, první obrázky, speciální přáníčka či dopisy od rodiny a přátel, atp...)

• Nakonec máme taky krabici s nadpisem Rodinné vzpomínky, kam si ukládáme výjimečná přáníčka či fotky od přátel či jiné společné poklady, u kterých si budeme moct jednou zavzpomínat.