3 cesty k ŽITÍ přítomnosti NAPLNO
První měsíc bez smarphonu mně dal několik podnětů k tomu, abych se vrátila k hlavnímu motivu toho, proč jsem smartphone odložila, a abych hledala další konkrétní kroky k dosažení svého záměru:
a) být mámou přítomnou a pokojnou a
b) vychovávat děti se zájmem o skutečný život a radost z něj (ne o svět virtuální, o svět ve kterém stačí zmáčknout tlačítko, abych byla (u)spokojená a nic víc od života neočekávat).
To zní jako utopie, že? Přesto jsem přesvědčená, že to není úplně nemožné. Nesměřuji tu k nějaké dokonalosti – jeden moudrý učitel nám jednou řekl: Nesnažte se být dokonalými rodiči, stačí být "dost dobrými" rodiči. A o to se snaží mnoho z nás, nesmíme ale zapomínat, že nejsme pouze rodiči. Kromě mámy jsem taky manželkou, dcerou, učitelkou, ..., a i když to píšu na konci seznamu, tak úplně na prvním místě jsem Božím dítětem. A všechny tyto role jsou na sobě závislé a nějak se doplňují. Stejně tak role mámy má svoje "podrole" (bavička, "tulička", uspávačka, živitelka, uklízečka, vychovatelka atp.)
Všechny tyto role a "podrole" a priority s nimi spojené je ale potřeba dát si do správné hierarchie, abych mohla být naplno sama sebou a žít skutečně to, k čemu se cítím být volaná, co mě naplňuje.
A tak jsem pro záměr "a)" přemýšlela nad třemi konkrétními cestami pro mě osobně na základě toho, kde se aktuálně nacházím, ale věřím, že mohou být zdrojem isniprace i pro mnohé z vás.
O první cestě jsem částečně psala v předchozím článku o plánovači, tady bych ji chtěla trochu víc rozvinout.
Cesta číslo 1: BÝT VÍC VE SPOJENÍ S NEBEM
Z mých článků už jste pravděpodobně poznali, že jsem mámou katoličkou :), moje víra a vztah s Bohem na ní postavený patří neodmyslitelně k mému "já". Rozhodně to ale neznamená, že nestojím nohama na zemi, to jste snad z mých článků už vyčetli též :). Proto si myslím, že tu spoustu inspirace mohou najít i mámy, které třeba nemají tak jasnou představu o tom, kde se ve své víře či nevíře v Boha nacházejí, a možná věci, které tu budu sdílet, mohou být mj. pro některé nápomocí, aby si to ujasnily. Teď už ale k mé cestě:
Proč spojení s Nebem vidím jako základ pro to být dost dobrou mámou? Jednoduše na základě svých předchozích zkušeností. Chvíle, kdy jsem se v životě nejvíc cítila být skutečně naplněná a zároveň schopná dávat tak, že mi to přinášelo radost, byly období, kdy jsem nejvíc stavěla na svém vztahu s Ježíšem a Marií. A neznamenalo to vždycky, že bych byla nějak speciálně výkoná ve svých "náboženských praktikách," ale že jsem byla Boží přítomnosti otevřená a nechala Boha, aby měl můj život ve svých rukou. Do určité míry to v období před manželstvím bylo snažší, protože jsem byla zodpovědná pouze sama za sebe, teď ale ve své roli manželky a zvlášť mámy na mě leží mnohem víc oblastí, které "musím mít pod kontrolou." Jenže někdy zapomínám, že nad mou kontrolou může mít kontrolu ještě někdo moudřejší a mocnější, a pak se ztrácím v labyrintu stresu a napětí, protože si myslím, že když nezařídím věci tak, jak to vidím já jako ideální, tak to bude jednoduše řečeno "blbý." Jenže faktem je to, že "blbý" to dělá hlavně ten stres a napětí, potažmo strach a nejistota a jedno doplňuje druhé...Jak z toho ven? Tak, že se té kontoly vzdám! Neznamená to sednout si s rukama založenýma, ale znamená to dál plánovat, snít, vymýšlet, být aktivní, ale zároveň se neupínat jen na svoje plány a představy a nechat Boha, aby do toho vnesl ty svoje sny a plány pro náš život...Teprve pak moje dobrá snaha bude k užitku a místo stresu bude vést k pokoji!
Co to znamená konkrétně? Pro každého z nás ty konkrétní kroky mohou vypadat jinak.
Základem jsou každodenní návyky, ty mají totiž obrovský význam i pro předávání víry dětem (o čemž plánuji časem založit novou sekci blogu). Děti budou chtít žít tím, čím vidí, že žijete s radostí vy a bude to pro ně samozřejmé. (Všimli jste si, jak zrcadlí vaše chování? Já jsem si toho popravdě všimla díky jednomu negativnímu vzoru, který jsem jim bohužel předala v souvislosti s komunikací mezi sebou. Ale vidím i ty pozitvní, třeba když si chtějí hrát na maminku a miminko – jak umějí být něžné...)
Takže pro někoho tím základem žití víry může být třeba ranní četba Písma, nedělní účast na mši svaté, modlitba růžence v sobotu a každodenní rodinná večerní modlitba u svíčky... Nebudu psát, jak to konkrétně vypadá u nás, není to teď přemětem článku, jen chci zdůraznit to, že každý jednotlivec i rodina by měli mít základ, od kterého se odráží, a mohou na něm stavět dál ve všech ostatních oblastech života, osobních rolích a "podrolích." Já jsem si ale při svém hledání výše zmiňovaných cest uvědomila, že tomu mému osobnímu základu něco chybí, a že by mi pomohlo ho rozšířit o tyto oblasti:
- Častěji se zastavovat před obrazem Nejsvějšího Srdce Ježíšova/ Neposkvrněného Srdce Panny Marie.
- Zpívat si duchovní písničky (dostávat je i dětem do uší a potažmo srdíček. Jsem hrdá na to, když si moje pětiletá dcerka začne ve vlaku prozpěvovat "Praise God from whom all blessings flow.." a ne primárně kvůli tomu, že je to anglicky...:)
- Prosit Pannu Marii a naše svaté patrony během
dne o pomoc. Vést svým příkladem děti k tomu, aby se na ně obracely,
(nejen) když jsou v nesnázích...
- Kdykoli mám možnost, zastavit se v kostele nebo přímo na adoraci s vystavenou Nejsvětější svátostí, protože, jak píše Elias Vella: Můžeme se pokusit poznávat Boha pouhým rozumem, ale takové poznání Boha nestačí. Potřebujeme přátelství, potřebujeme důvěrný vztah s Bohem...Setkání s Ježíšem v eucharistii je tím nejdůvěrnějším, jaké je tady na zemi možné.
- Pravidelně číst (kromě Písma sv.) nějakou duchovní literaturu (mít ji stále po ruce – třeba i na procházce s kočárem pro krátké nečekané příležitosti k četbě).
Cesta číslo 2: STÁT nejen nohama ale i duchem TADY A TEĎ
Tedy být PŘÍTOMNÁ v tom, co aktuálně dělám, ať už
vařím, peru, vysávám nebo si hraju či uspávám děti, zvlášť pokud jsem
přesvědčená, že dělám to, co zrovna dělat mám.
Pokud mi do toho přijde něco, co
chce moji pozornost odvést, zeptám se sama sebe:
Může to počkat? (Případně si novou potřebu/nápad zapsat, abych od ní měla prozatím pokoj, tomuto tipu se budu více věnovat v posledním článku o mém lednicovém plánovači.)
Když se toho na mě hrne moc nebo mám nutkání mít všechno "dokonalé," zeptám se sama sebe:
Obejdu se (teď) bez toho? nebo Jde to vyřešit jednodušeji?
Držet se "plánu" – nesnažit se toho stihnout víc, než jsem si naplánovala, raději ve volné chvíli spočinout s Bohem..
Dát některým věcem/aktivitám hranice
To, že nemám smartphone, ještě neznamená, že by nebyly jiné věci/aktivity, které by mě nějakým způsobem nesvazovaly, neubíraly vnitřní svobody a pokoje. Avšak "zbavit se něčeho" není řešením do všech oblastí. Naopak, jsou věci, které prostě musíme vzít do svých rukou a hledat, jak s nimi moudře pracovat, aby to bylo k užitku a ne ke škodě. Pro někoho se to může týkat právě i smartphonu, pokud má například zaměstnání, bez kterého se v něm neobejde. Pro mě jsou to například tyto věci:
POČÍTAČ: Teď, když nemám smartphone, mám internet přístupný pouze na počítači, samozřejmě ale nechci, aby se mi počítač stal "rovnocennou náhradou" smartphonu. Proto ho mám vypnutý a schovaný v šuplíku a vytahuju ho jen pro naplánované činnosti, případně pro rychlou nečekanou akci (nutně něco potřebuju zjistit). Zvolila jsem si dva dny a jeden večer v týdnu, kdy ho nezapínám vůbec, z toho v neděli maximálně pro pouštění hudby. Ani večery nemám primárně vyhrazené k práci na počítači (jen když musím něco nutně dohnat, napříkad dopsání tohoto článku, s kterým mám už týden skluz :)). Mám zkušenost, že ať už člověk dělá na počítači jakoukoli činnosti (i kdyby byla kdovíjak dobrá), není to aktivita, která by člověka připravila na klidný spánek...Dokud jsem měla smartphone, taky jsem se snažila dát mu večerku dřív než sobě a doteď telefon ráno ideálně vůbec nezapínám, dokud se nepomodlím.
NÁKUPY: Není to ještě tolik let zpátky, kdy, pokud jsem si chtěla něco koupit, jsem musela zajít/zajet do obchodu, případně jich oběhat několik, abych sehnala všechno, co jsem měla na seznamu. Dnes otevřu internetový prohlížeč, zadám do něj například "špaldová mouka" a vyjedou mi desítky nabídek, kde bych ji mohla koupit. To člověka samozřejmě vede k tomu, že začne srovnávat cenu, narazí na další produkty, které by mohl do košíku přidat (třeba i jen proto, aby měl dopravu zdarma)...A pak stráví online nakupováním mnohem víc času, než plánoval (nemluvě o tom, že zaplatí i o dost víc, než plánoval). No, určitě to znáte. Je to velmi lákavé - najít se dnes dá přes internet skoro všechno, co vás napadne (i nenapadne)...Takže abych netrávila hodiny touto činností, snažím se i zde o nějaké konkrétní hranice. Dokonce jsem jednu dobu měla i předsevzetí, že v supermarketu nekoupím víc jak 3 věci, které nemám na seznamu, musím se ale přiznat, že málokdy jsem byla schopná to dodržet.
V této oblasti je velmi užitečné vrátit se k výše zmiňovaným otázkám: Obejdu se (teď) bez toho? Může to počkat?
Tak to jen dva příklady z mého života, rozhodně by mě zajímalo, co by na seznam: "činností, které potřebují v mém životě hranice" přidaly jiné mámy.
Cesta číslo 3: ZJEDNODUŠIT
Tato cesta zahrnuje víc praktické kroky, zvlášť k tomu, abych si vytvořila prostředí, které mě bude pomáhat v aplikování prvních dvou cest.
Snaž se, aby ve tvém domě mělo všechno své vhodné místo. I pro děti to znamená hlubší pocit bezpečí...
Pravidelně se zbavuj nepotřebných věcí:
Stanov si konkrétní kritéria (na to mimochodem existuje i tisíce příruček), např.: Když se na to podívám, přináší-nepřináší
mi to radost/nepoužila jsem to už rok/...
A každý týden se zaměř na nějaké místo (šuplík s ponožkama, skříňka pod
umyvadlem, ...) a tak postupně procházej celý byt.
Dbej na to, aby ve tvém domě bylo útulno (což nemusí za každých okolností znamenat pořádek, ale nemá to od sebe daleko..)
Zjednoduš si i některé činnosti, u kterých je to možné: vař na dva dny, vybírej převážně rychlé recepty, pozvi si studentku na pravidelné vysávání a utírání prachu, pověs dětem k postýlce kapsář, kam si budou sami moct odkládat/brát si roznošené oblečení a pyžamka bez složitého skládání, atp.)
Vzdávej se kontroly nad nepodstatnými věcmi – Stane se něco, když knedlíčky nebudou všechny stejně velké, protože je chtějí tvořit všechny malé ručky okolo vás?...Stane se něco, když bude mít dcerka ponožky naruby? Stane se něco, když manžel koupí polotučné mléko místo plnotučného? Stane se něco, když mi prádlo zůstane v sušičce přes noc a bude pak trochu pomačkané? ...
Když věci nejsou tak, jak sis představovala/jak ses o ně
snažila (například jsi vzala děti na hřiště, abys jim udělala radost, a ony
přijdou domů stejně se špatnou náladou), neobviňuj se, pokud víš, že jsi
dělala, co ti v tu danou chvíli připadalo nejlepší, ale ptej se, co se za "zlobením" Tvého drobečka skrývá!
Jak to souvisí s tématem Zjednodušit? Dost úzce. Vnímám totiž, že dost často komplikuju život sobě a potažmo svým dětem, když se snažím vyřešit situaci, ale "koukám na ni dalekohledem," i když dítě stojí pár centimetrů ode mě...Co tím myslím? Dám vám konkrétní příklad, který se mi stal zrovna před pár dny:
Dcerky si malovaly, a tak jsem chtěla využít situace a říkám: "Holky, můžeme si u toho zazpívat, abychom si zopakovaly písničky na zítřejší představení." Holky souhlasily, a tak jsem sedla ke klavíru a začala hrát a zpívat první adventní písničku. Během ní přestala tříletá dcerka malovat, přišla ke klavíru a začala mě odstrkovat, že chce hrát ona. Já jsem na to reagovala, jak by asi reagoval každý: "Abby, počkej až dozpíváme ty písničky, pak Tě pustím." Ona: "Ne, JÁ chci hrát." a strkala mě ještě usilovněji." Já: "Abby, takhle se to ale nedělá, já tě ráda pustím, ale musíš se pěkně zeptat a chvíli počkat." Ani to ale nezabralo a dcerka začala fňukat a žduchat mě. To už mně začala docházet trpělivost a zvědla jsem na ni hlas. Vtom se ale Abby začaly po tvářích koulet slzy a mně došlo, že nepůjde jen o touhu hrát na klavír... A tak jsem si k ní přičupla a už klidným hlasem se ptám: "Abinko, něco tě trápí?" A ona na to: "Je to moc smutný." Já: "Ty písničky?" Ona: "Joooooo!" a propukla v usedavý pláč - věděla jsem, že se jí především ulevilo, že maminka rozumí tomu, co ji trápí a že se na ni za to nezlobí... Když si uvědomím, že mým prvním řešením situace byla snaha napravovat její nevhodné chování, tak mám sama na krajíčku. Vždyť její "zlobení" bylo voláním o pomoc.
A tato zkušenost mi potvrzuje, že si v podobných situacích vždycky musím jako první položit otázku: Co mi tím "zlobením" chce říct? A pak mám několik možností a je veliká pravděpodonost, že odpovědí bude jedna z těchto:
1. Má hlad.
2. Je unavená.
3. Je jí zima/horko.
4. Má z něčeho strach.
5. Potřebuje ujištění, že ji mám ráda/potřebuje se potulit nebo strávit chvíli času pouze se mnou.
6. Žárlí (na sourozence).
7. Nezpracovala nějakou náročnou situaci (např. ze školky).
A tímto výčtem článek končím, někdy je těžké zastavit proud myšlenek v pravý čas, tak ať to nepřešvihnu!